DANIELA PÍSAŘOVICOVÁ (37) je známé jméno. Pokud nevíte o koho jde, nejste prostě in. Moderátorka hlavních zpráv České televize, se pohybuje ve světě médií už od roku 2006 a je opravdu vidět. Minimálně v časech okolo 19:00 na první programech ČT. Tentokrát tjsme se potkali na golfovém hřišti v Darovanském dvoře, ovšem na golfové umění nakonec nedošlo. Ale o tom až později.

Je to už pár let, co jsme spolu hovořili, mimochodem, bylo to podobně jako teď na golfovém hřišti. Co se u vás za tu dobu změnilo? Jaksi jsem si všiml, že jste hvězdou zpravodajství České televize, jistě to vnímáte jako vrchol kariéry?
Hězdou bych se nenazvala, pořád je na čem pracovat a co zlepšovat. Ale ano, přešla jsem z kontinuálního vysílání na ČT do hlavního zpravodajství ČT. Jestli je to vrchol kariéry, neumím říct. Může to tak být okem diváka vnímáno. Nicméně pořád tak nějak kolem sebe vnímám dost výzev, kterých bych se eventuálně mohla chopit. Teď je mi ale dobře v Událostech. Pokud tento stav ještě pár let setrvá, budu vděčná.

Co může být podle vás víc v téhle profesi, než moderátor hlavních zpráv? Kam se to dá dál dotáhnout, třeba na ředitele televize?
I to je jedna z možností. Nebo třeba šéfredaktor zpravodajství, ředitel zpravodajství, vlastní pořad, debaty s politiky… je toho spousta, záleží na tom, co kdo upřednostňuje…

Kdyby vám to teď někdo nabídl, vzala byste to? Jste člověk, který umí vést?
Ani náhodou. Když pominu fakt, že na takto zásadní pozici nemám dostatek zkušeností a znalostí, lidi vést neumím. Nemám ráda napnelismy a jako šéf si občas musíte dupnout a nemůžete být s každým kamarád. V ČT jednou podstoupila test (stejně jako někteří moji kolegové), na jakou pozici jsou moje schopnosti nejvhodnější. A výsledek byl – hlavně žádná řídící pozice!

Dost ale práce, většinu čtenářů zajímají především věci ze soukromého života. Uháníte vpřed životem podle vašich představ?
Velmi šalamounské… Když to vezmu kolem a kolem, nemám si na co stěžovat. Mám skvělou práci, kolem sebe úžasné lidi, včetně těch v mé rodině. Ale že bych si občas nepostěžovala, že už by tohle, případně tamto mohlo nastat, … lhala bych, kdybych tvrdila, že ne. Takže: jsem spokojená a těším na další dny, že se mi přesně ty moje nejniternější tužby (o kterých se nemluví), splní.

V jednom z bulvárních časopisů jsem se dočetl, že nemáte nouzi na nápadníky. Pokud je to pravda, jak se to projevuje v praxi, pokud to pravda není, jak snášíte tyhle bulvární srandy?
V bulváru se toho píše… Nápadníci se občas hlásí přes facebook nebo mail – většinou velmi slušně a kolikrát i nesměle. A naštěstí i chápou, když jejich nabídku zdvořile odmítnu. Ale ten článek, na který narážíte, je z poloviny vymyšlený. Bulvár si moc hlavu neláme s tím, co o vás napíše. Ale nebudu si hrát na hrdinku – první článek o sobě jsem obrečela. Z šatů mi vykoukla podprsenka a nějak jsem nebyla připravená na záběry na moje zakroužkované poprsí a nejrůznější šipky k němu. Dneska – pokud text neubližuje někomu, koho mám ráda – mávám rukou. Mému okolí už jsem vysvětlila, že je to většinou blábol. A pokud si o mě někdo jiný bude dělat obrázek na základě těchto článků, je mi líto, ale nic s tím neudělám.

Který z mužů vašeho života ve vás zanechal největší dojem a proč? A teď prosím kromě vašeho otce…
Ale nejvíc vrytý pod kůži je opravdu můj táta. No tak dobře… Byl to ten, který mi ukázal, že pokud člověk chce něčeho dosáhnout, musí fakt makat. Vysvětlil mi, že vyplakat se do polštáře je sice fajn, ale brečet týden v kuse, už je zbytečné. A taky mě naučil spontánnosti a díky němu jsem „zamakala“ na svém sebevědomí.

V životě se člověk samozřejmě dostane do situací, na které by raději zapomněl. Na co by rozhodně ve svém životě chtěla zapomenout vy?
Víte, že se mi vůbec nic nevybavuje? Asi ty moje životní katastrofy zas až tak příšerný nebyly. A to, že si člověk zažije pár trapných situací nebo bolestivých, to tak nějak k životu nejspíš patří…

Vzpomenete si někdy ještě na své účinkování v Miss? Bylo to velké zklamání, když jste neuspěla, nebo jste prostě mávla rukou a řekla si, život jde dál?
Vzpomenu, jasně… Rybník jsem tehdy vyplakala a dva dny jsem prakticky nepromluvila. Tehdy mi bylo 17 let. Půl roku jsem jezdila po nejrůznějších castinzích, okresních a krajských kolech, probojovávala jsem se krůček po krůčku dál a dál a i když jsem nikdy nevěřila, že bych mohla vyhrát, chtěla jsem se dostat do finále. Asi proto ta tehdejší reakce. Dneska se tomu fakt směju. Mimochodem, když vidím fotky z tehdejší doby, spíš si říkám, kam dali porotci oči, že mě nechali projít do semifinále.

Pokud byste mohla vrátit čas, chtěla byste být modelkou? Nebo snad zpěvačkou?
Nechtěla. Je mi dobře takhle. Modelek, těch prvotřídních, je opravdu jen hrstka a je to neskutečná řehole. Vstávání ve 4 ráno, přelety přes celou zeměkouli, kolikrát o samotě, týdny bez rodiny, partnera. Tady v Česku si modelka říká každá třetí holka, ale pořádnou práci nemají a každý casting je pro ně stres, protože si moc přejí, aby už konečně prorazily. A se zpěvačkou je to to stejné – takových „průměrně talentovaných“ jako jsem já, je spousta. Neuživila bych se. Radši si s radostí zazpívám ve sprše než abych se nervovala, jestli na koncert přijde aspoň dvacet lidí.

Jakou hudbu máte vůbec ráda, co si s chutí poslechnete v autě a z plných plic zazpíváte
Mám ráda ZAZ, Pink, Amy Winehouse, Coldplay, Placebo, … z českých Michala Hrůzu, Kryštof… je jich spousta…

Nějaký koncert z poslední doby, který snad stál za zmínku?
V létě jsem stihla jen Kryštof kemp, tam se vystřídalo pět kapel a bylo to fajn… Ale těším se na ZAZ v prosinci…

Jak už jsem zmínil na začátku, jsme na golfovém hřišti v Darovanském dvoře. Udělala jste za posledních pět let nějaký golfový posun? Vím, že jste prošla federační akcí Hraj golf, změň život.
Žádný, nula… Golf je strašný žrout času a ten já moc nemám. A dělat něco na půl plynu mi přijde zbytečné…

Dobře, s golfem nejste kamarád, co ale jiné sporty? Jak relaxujete, je to u sportu, nebo u sklenky?
Moc ráda běhám. Ideálně v nějakém hezkém parku. A chodím do posilovny. Což si teda – popravdě – začnu užívat vždycky v momentě, kdy docvičím. Úžasný pocitJ a jinak se občas projedu na kole a v zimě jezdím ráda na lyže. Ale sklenička je taky dobrý relax. Když je dobrá a není jich přespříliš… To už pak další den moc velký relax není.

Sledujete někdy nějaké sportovní přenosy v televizi, nebo snad posloucháte přenosy v rádiu?
Jednou jsem poslouchala cestou do Špindlerova mlýna hokejový zápas – podle mě to bylo mistrovství světa – v rádiu. A bylo to fakt zvláštní, na druhou stranu bez nervů. Teď jsem občas koukla na olympiádu…

Samostatným tématem je zdravá strava, to je ale možná na úplně jiný rozhovor. Přesto bych se na závěr zeptal, jestli vaříte a co máte ráda?
Míň, než bych asi měla. Ale občas něco uvařím. Dneska třeba cuketovou polévku a pekla jsem cuketové muffiny. Spíš tak zkouším, co mě kde zaujme za recept. Jím skoro všechno, kromě dušeného zelí a kapusty a taky nemám ráda plněné papriky s rajčatovou omáčkou. Mám ráda steaky, italskou kuchyni, vietnamskou, japonskou…

Foto: Tereza Oberhelová, text: Petr Bürger